Vidím víc, než tušíš.

*Prolog*

Poprvé po Probuzení jsem se na někoho usmála. Je to tak osvobozující, pomyslím si. Sedím na židli jen tak vytažené na zahradě, jsem přikrytá velmi příjemnou dekou a hřeji se teplým zeleným čajem, nalitém v mém oblíbeném hrnečku s nápisem Nejlepší mamka na světě. Ten hrníček jsem nedávno našla pohozený v trávě, tak jsem ho umyla, a jakmile jsem se z něj napila, oblíbila jsem si ho. Jak já miluji zelený čaj, zaúpím.

Když ho vidím přicházet, srdce se mi rozbuší a já najednou ztuhnu. Co když se mu nebude líbit, jak vypadám! Jakmile se ke mně však trochu přiblíží, mé obavy se rozplynou, znovu nasazuji svůj přihlouplý úsměv, zvednu se ze židle a utíkám mu naproti. Chytá mě do náruče a já mu obtočím své nohy kolem boků. Je mi jedno, že musím být těžká, hlavní je, že ho zase vidím. Přitiskne své krásné plné, měkké rty k mým popraskaným, bledým rtům a líbá mě. Vůbec se mu nebráním, naopak mu polibek vášnivě oplácím. Najednou mě však líbat přestane, odtáhne mé tělo od svého, ale ne nijak daleko. Jen tak, aby si mě mohl trochu prohlédnout. „Ahoj,“ řekne. Z jeho úst to zní tak dobře a přitom je to jen obyčejné ahoj. „Ahoj,“ odpovídám mu. Ode mě to zní spíš hloupě a vůbec ne tak, jak jsem myslela, že to znít bude. „Zhubla jsi,“ pokárá mě a zároveň si mě měří pohledem, aby viděl mou reakci. Už otvírám pusu, abych mu zase nějak hloupě odpověděla, když vtom zaslechnu výkřik, který zní spíš, jako nějaké Hajá!, jak se křičívá v různých bojových sportech. Dále už vnímám jen tupou bolest na spánku. Ne, vlastně vnímám bolest úplně po celé hlavě. Cítím, jak padám dolů. Svět jako by se se mnou  točil a černal. Ne! To je má poslední myšlenka, předtím než svět okolo úplně zmlkne a zčerná.

Jauu... To fakt bolí! Jako kdyby mě někdo praštil pánvičkou po hlavě! Doufám, že to tak opravdu nebylo. Vnímám tepání bolesti ve spánku a po celé hlavě, jako by se mi do ní zabodávaly střípky skla. Znovu a znovu a znovu. Neodvážím se otevřít oči, mohlo by se také stát, že okolo mě bude světlo a já exploduji. Vlastně jen mé oči. Místo toho se snažím zjistit, kde to jsem a jak na tom jsem, jen po hmatu. Zjišťuji, že ležím na nějaké opravdu studené zemi, je opravdu hodně studená. Aspoň pode mě mohli dát nějakou deku. Počkat. Kdo ji tam vlastně měl dát!? No dobře, to zjistím později. Určitě se naskytne nějaká příležitost to zjistit, mám takové tušení, že ta příležitost nastane během příštích čtyřiadvaceti hodin. Teď musím zjistit, jestli se ještě něco kromě mé hlavy, která zaslepuje všechnu ostatní bolest, svíjí v agónii. Naštěstí zjišťuji, že jsem celkem v pořádku. Asi budu mít pár modřin, ale modřiny zvládnu. Možná ještě budu mít otřes mozku, ale to bude asi všechno. Rozhodnu se, že nastal čas konečně otevřít oči. Dobře, jdu na to.

„No, tak tohle je v háji,“ zanadávám si sama pro sebe, protože jakmile otevřu oči, zjišťuji, že vůbec nic nevidím. Nacházím se v úplné tmě. 

Co na to říkáte? :)

Teri